Procházka

Roman:

Krásný jarní den, sluníčko svít a teploty se šplhají k letní třicítce. Vykračuje si v novotou vonících kožených botách a vychutnává pocit

-         pevně stažených nohou v neprošlápnuté obuvi

-         vrzání neochozených podrážek

-         vůni impregnace rozlévající se po okolí.

Je takové teplo že se mu nohy potí jako o závod. O to víc je mu to příjemné, už se těší na to až je doma sundá a pořádně si přivoní.

Tomáš

Marně se snaží dívat jinam, stále se mu zrak stáčí oním směrem. Směrem k tomu klukovy v nádherných botách. Stačí jediný snad omylem provedený posunek rukou aby ztratil veškeré zábrany a padl k jeho nohám. Nasávajíc krásnou vůni obuvi, chvějící se zapomněl na celí svět. Vše se srazilo do toho jediného bodu, černého bodu před jeho očima. Smět se tak dotknout jazykem, moci potěšit se, okusit. S vyplazeným jazykem pokradmu zvedá hlavu směrem k majiteli s nevyřčenou prosbou. Nemluví přesto žadoní jako pes o pamlsek z zakázaného pánova talíře. Slina skapává na zem prosím, prosím, prosím…

Kolemjdoucí

To je hnus !!! ( jak jen to dokáže já bych to ho nikdy nebyl schopen. Tak pěknej chlap a ponižuje se před… Ne to já bych neudělal… přál bych si to ale neudělal. Ne No tak snad bys jim nezáviděl vždyť je to hnus a ještě k tomu na veřejnosti. Ale moci to udělat … Tak dost na tokový věci nesmíš myslet. Ještě si začni povídat se sebou a budeš tak akorát zralej na psychiatrii……….)