čtvrtek 9. června 2016

Balík do ruky



Medard k Poště nastoupil z donucení, nikdy ho představa roznášení listovních zásilek nelákala. Mnohem raději by pracoval někde za stolem rozkydnutý ve své židli a ťukal do kompu „důležitá“ data. O práci tohoto tipu však nikde nenarazila tak nezbylo než si na živobytí začít vydělávat tvrdou pochůzkou. Každý den ráno v šest nafasoval vozík a kupu dopisů, aby si je roztřídil a poté vyrazil do rajónu, do jedné muselo být vše hotovo.
Toho dne se na kupě jeho zásilek objevil „ balíček do ruky“ .
Co to ksakru je?! Tohle přece rozvážej chlapy s autem.
Je malej do půl kyla a kluci nemají tím směrem cestu tak ho doručíš ty.
Další diskuze nemněla smysl, už to znal a tak popadl svou Brašnu a vyrazil do ulic. Před desátou se dostal k předání balíčku. Otevřít přišel chlápek oblečený od hlavy až k patě v kůži a kovu no což nebyl připraven.
Dobr…. Zlomil se mu hlas a zbytek věty nahradil pouhý vzduch vycházející z jeho úst.
Á můj balíček no pojď dál dám ti něco od cesty ty balíčku.
Na nějaký odpor nebylo času, silná ruka ho uchopila vzadu za krk a vedla dovnitř přízemního domku ze začátku minulého století.  Začala se mu točit hlava a pak omdlel. Za jak dlouho se probral netušil, vše se změnilo byl nahý s rukama připoutanýma ke stropu a nohama k podlaze.
Balíček se nám probral.Nesnaž se mluvit nemám rád když se hoši jako ty rozkřikují tak jsem ti do krku nastříkal trochu anestetika, neboj časem to vyprchá.
Medardovy nezbylo nic jiného než pozorovat co se bude dít a maximálně se vrtět v upoutané pozici. Jeho hostitel odložil většinu svého koženého oblečení a stál tam teď před ním jen v kožených slipech jejich obsah se rýsoval na povrchu jako pořádná okurka s dvojka meruňkama. Mněl se bát být strachy bez sebe ale nešlo mu to. Ne že nemněl obavu z budoucího dění ale nějak se i těšil. Vůně kůže, mužských těl a doutníku který hostitel pokuřoval mu plnila chřípí. Nemožnost mluvit způsobila že o to víc myslel a vnímal okolí. Na stolku v rohu místnosti ležela otevřená zásilka díky níž se sem dostal. Uvnitř něco lesklého z kovu. Další zkoumání přerušila ruka v kožené rukavice jenž započala cestu po odhaleném hrudníku směřujíc dolu na břicho a ještě níž.  Než se dostala ke koulím stál v pozoru a když si s jeho balónky začala pohrávat bal ztracen. Už se ani nesnažil v rámci svého spoutání uhýbat, nemnělo by to smysl a on ani nechtěl.
Tobě se to opravdu líbí viď? Odpovědí bylo pouhé zrudnutí nejen v obličeji. Následovala druhá ruka a pak i jazyk, který si vybral druhou cestu od hrudníku, kde se nějakou chvilku věnoval bradavkám nahoru, kde skončil v ústech hrajíce si s protějškem uvnitř.
Sperma Medarda opouštělo po mohutných dávkách se silou střeli první vystři skončil málem až na druhé straně místnosti.  
Přestože jeho úd poté trochu zmenšil svůj objem stačil dotyk aby se rozhodl k návratu. Vše má svůj konec i uvěznění mladého pošťáka .
Jseš moc pěknej mylej kluk a tak ti něco dám jak jsem vlastně slíbil. Z rozbaleného balíčku vytáhl kovový pás cudnosti o dost menších rozměrů než by bylo na medardův úd zapotřebí. To mu nevadilo, po malé chvilce byl studený kov nasazen na jeho nyní scvrklém údu. Stačila k tomu trocha ledu a pár šikovných věci znalých rukou.  Zacvaknutí zámečku a pak už byl „ volný“. Nevěděl co dělat a tak když se předním objevila hromádka svršků začal se oblékat. Trochu se styděl za prádlo ne zrovna moderního střihu. V chodbě ho očekávala poštovní brašna a byl venku. Neuteklo ani půldruhé hodiny. Co bude dál , má zavolat na policii co se mu stalo či tam rovnou dojít. Ale vždyť nemůže mluvit . Nejlepší bude doroznést poštu. Panebože to je hodin a on toho má ještě tolik obejít…..

středa 8. června 2016

Pevnost ochránců Lendernu



Ochránci Lendernu by byly pouhou legendou, kdyby nedaleko města nestál jejich hrad. Hrad, který již po staletí odolává zubu času i pokusům proniknout dovnitř. Hrubá síla i důvtip se míjeli účinkem. Co paměť sahá vždy první den v měsíci se mladíci jenž dovršili dvacátého roku života snažili vstoupit. Ústní tradice nesla informaci že ti jenž jsou vyvoleni ve chvíli kdy zaklepou na vstupní bránu budou vpuštěni. Nikdo z žijících nepamatoval že by se tak stalo. Nikdo co písemná paměť sahá neviděl člena řádu na vlastní oči. Snad to tajemno jenž z prastarých zdí vyzařovalo stále drželo při životě ceremoniál žádosti. Za uplynulou dobu se změnil v oslavu plnoletosti, mládí a mužnosti. Mladí muži jenž se chápali zlatého klepadla se snažili být těmi pravými ať už tomu doba dávala různé představy. Před šesti sty lety to byli mladí rytíři ve zbroji, pěti sty lety muži vzdělaní v umění a poetové, později to byli vědci a dělníci své doby …. Dnes jsme směsicí toho všeho jen místo brnění používáme boxerské rukavice, věděni se nám dostává při pováné školní docházce a umění v kině, televizi a na netu.
Celých svých devatenáct let přesněji od puberty jsem byl přesvědčen že tomu podivnému puzení které nutí muže z celého okolí chovat se co možná nejpříkladněji nepodlehnu. Jak se však blížil den mých narozenin ztrácelo mé předsevzetí na  důslednosti. Pravidelně jsem běhal, posiloval přihlásil se dokonce do kurzu bojového tance. A pak přichází den D. Zvedám klepadlo a , nic ozývá se  potlesk v očích svých bližních jsem se stal mužem. Nikdo ani já neočekával že budu vpuštěn dovnitř, proč taky nejsme jiný než ostatní a ani ti nebyli vpuštěni.
Začal kolotoč oslav potřásání rukou v kterém jsem palčivou bolest v ruce pokládal za následek všeho toho dění. Teprve pozdě večer když jsem konečně osaměl a ve sprš ze sebe smíval zbytky oslav pořádně jsem si ji prohlédl.  Teplá voda stékala po mích zádech a já tupě zíral na dlaň v jejímž středu se objevilo tmavě červené znamení ve tvaru kruh. Nakonec jsem to připsal množství vypitého alkoholu a šel si lehnout. Ráno to tam ale bylo dál a mně napadlo jestli přeceněn ne   ,, to je nesmysl. Místo mudrování jsem se oblékl a vyrazil na pravidelnou ranní rozcvičku.. Snad zelené tenisky či podvědomí zavedlo můj dnešní ranní běh k zadní obvodové zdi pevnosti, Byl jsem zde nespočetně krát a přesto to bylo dnešního rána jiné, Slunce se opíralo do zdi která se zdála zářit novotou a já se ji dotknul. Místo chladné zdi jsem ucítil průvan jenž mnou smýknul jako suchým listem. Už jsem nestál na mýtině před staletou obranou zdí, byl jsem uvnitř na nádvoří stojíce zády k bráně na jejíž druhé straně jsem včera klepal. Tak já… po tolika letech právě já?! Kamenná dlažba nádvoří vedla mé kroky k bráně do vnitřcích prostor. Bylo zde ticho , ani ptačí zpěv nedoléhal do tohoto ztraceného světa. Těch pár rostlin prodírajících se na světlo ze spár neposkytovalo dostatek místa broukům kteří by mohli vydávat nějaké zvuky a tak prostorem zněli pouze mé šlépěje. Dveře byli pootevřeny, zatlačil jsem do nich v očekávání odporu zrezavělých pantů . Otevřeli se zlehka jako by je ještě včera někdo promazal. Chodba do níž jsem vstoupil mně dovedla k schodišti a to pak do obrazové síně. Podél stěn mezi  klenutými okny sahajícími od zemně až ke stropu byli obrazy mužů v životní velikosti s bílými maskami na tvářích. Na první pohled se zdálo že je namalovala ruka stejného malíře.  Malíře s rukou a  okem umělce s velkým M. Vše bylo propracováno do posední podrobnosti, jizvy, šrámu i potu stékajícího po obnažené hrudi. Přesto že do hradu nikdo nevstoupil již drahně let oblečení některých z nich se zdálo bít docela moderní jiní mněli na sobě oděvy z dávných dob. V čele této obrazárny stálo zrcadlo na jehož rámu stál nápis Ty jenž pohlédneš věz že to co vidíš je pravda jenž je tvým osudem. Pohlédl jsem na sebe ve vyleštěném skle abych spatřil jak stojím v obrazárně s penisem v pozoru bez trenek jen v běžeckých botách. Rychle jsem pohlédl na skutečnost abych zjistil že na sobě stále mám běžecký úbor. To se však již odraz skutečnosti počal měnit nyní vedle mně stál v zrcadle blonďatý svalovec oblečený pouze v červených slipech které stěží zvládaly zakrýt tajemství jeho rozkroku. Byl naň nádherný pohled, v posilovně jsem vyděl hodně kamarádů s vypracovaným tělem ba i v převlékárně či ve sprchách ale žádný z nich na mně tak nepůsobil jako tento obraz. Chtěl jsem aby to nebyl jenom klam a mámení v tajemném zrcadle, Toužil jsem se toho muže dotknout . Vzrušení se zmocnilo mého těla a trenky my začínaly být těsné. A pak nebyly zmizely jak pára nad hrncem  obraz na pravé straně zmizel a místo něho tam stál on. Nebylo to poprvé co jsem si „ hrál“ s mužem, ale bylo to poprvé co jsem se mu oddal se vším všudy. Když jsem v podvečer opouštěl hrad oblečen opět ve svém sportovním věděl jsem že se sem vrátím abych poznal dalšího z obrazu a věděl jsem že nakonec skončím mezi mimy na stěně, abych čekal na dalšího jako jsem já který se vymyká pravidlům a představám většinové společnosti. Ta představa není tak zlá, netuším kolikrát ještě budu pozván než se to stane i onen fakt mně vzrušuje  Být obrazem či odrazem na stěně Vnímají , Sliší? Vidí? ,,,,,

úterý 7. června 2016

Povedená sázka



Povedená sázka o malý pivo

Parta se jako obvykle sešla na pivku v hospodě na růžku. Honza, Jan, Karel, Milan …. Probírali se věci mezinárodního charakteru a u toho se popíjelo něco lehkého i tvrdšího alkoholu. Společenská akce se pěkně rozběhla a tak došlo i na sázky kdo je lepší, kdo toho víc zvládne a neskončilo to jen u toho. Přestože se většina z osazenstva stolu znala poměrně dlouhou dobu přišla na přetřes i otázka kdo ho má většího.  V ryze mužské společnosti v poměru k vypitému soudku nic neobvyklého. Porovnávání ukazováčků a nosů se záhy ukázalo nedostatečným a tak se zašlo na záchod k předvedení, přeměření a porovnání.  Snad jen Slavoj se netvářil nijak nadšeně když odhaloval svou „ chloubu“ také nebylo o co stát, jeho pinďa nemněl rozměry nadprůměrné ba i k průměru mněl poněkud vzdáleněji. O vítězství však bojovat mohl. Když se ukázalo že největším pérem se pyšní Karel za což obdržel velkého panáka vyhlásili soutěž o malé pivo tomu nejmenšímu. Již jisté vítězství bylo zpochybněno Brunem a tak se muselo jít na malou ještě jednou tentokrát ve třech . Skupinka nastoupila k žlábku Bruno a Slavoj stáhli kalhoty a jalo se přeměřovat. V tu chvíli sjel Slavojův pohled k vedle stojícímu či přesněji odkapávajícímu kohoutku. Když vešli nevšimli si ho ale teď si nemohl pomoct černé péro mohutných rozměrů ho fascinovalo natolik že začal reagovat. Dotyk „ inspektora“ nevnímal přehlušila ho horká černá ruka na zadnici.
„ Moc pěkná bílá prdelka“ Nastalou metelenici nevnímal. Reakci jeho dvou kamarádů udusilo několik jemných šťouchnutí mohutného černocha s kalhoty napůl žerdi. Mohl by si tvrdit že za vše může množství vypitých tekutin ale byla ba to lež. Slavoj se doslova stal zajatcem černého péra s velkým rudým žaludem. Jako ve snu následoval vlastníka , jak zaplatil či snad vůbec ani jak se dostal do hotelu a na pokoj vůbec netušil. Probudil se ráno na manželské posteli vedle černocha, nahý přikrytý jen bílím prostěradlem. Zděšení které se ho zmocnilo mu vybělilo kůži až k průhlednosti. Proboha co tady dělám jak jsem se sem dostal… myšlenky letěli a on si ani nevšiml že ho pozorují dvě velké hnědé oči které se jeho zmatkem viditelně baví.
Dobré ráno, jak si se vyspal ?
Já …… hlas se mu zlomil.
No možná bychom to mněli vzít z jiného konce. Já jsem Amid těší mně.
Slavoj …
Dobré ráno Slavoji vidím že jsi poněkud zmatený či dokonce vyvedený z míry. Můžeš se uklidnit k ničemu nedošlo mněl si v sobě tolik alkoholu že jen jsme dorazili na pokoj svlíknul jsi se a odporoučel se do říše morfeovy.
Já nejsem na kluky. Vyrazil ze sebe snad aby ujistil to malé něco chvějící se uvnitř hrudníku. Celá ta situace byla tak zvláštní, ležel na posteli přikrytý prostěradlem a vedle něho ležela masa svalů potažených tmavou lesklou kůží. Každičký sval na tom těla byl vyrýsovaný a tak nádherný. Navíc k němu promlouval hluboký sytý hlas. Ten muž mněl bílím plátnem překryté pouze partie k kterým se Brůnův pohled stáčel jakoby mimoděk. Nemněl šanci odolat to malé nic v rozkroku začalo zvětšovat svůj objem a snad aby na sebe upozornilo když velikost nemněla šanci začala z otvoru na špičce vytékat tekutina smáčející plátno jež ho zakrývalo. Spolunocležník se tvářil jakoby si ničeho nevšiml, přestože skvrna rozlévající se na daném místě se přehlédnout nedala. Chvění v Brůnově hrudi nabíralo na intenzitě . Mněl by proti němu bojovat? Ale on nechtěl .
Stačila nevinná nabídka zda se nechce dotknout svalů na ruce aby překonala to něco co se tvářilo bít hrází nepřekonatelnosti. Nejprve se dotkl pevné mužské ruky pak svalů na hrudníku, břiše, nohou zadku vše to směřovalo ke středu toho co si nechtěl přiznat . Odhalené přirození v něm zlomilo poslední obavy najednou byl ochoten pro možnost dotknout se ho , potěžkat nadité koule udělat cokoliv. Druhá strana nebyla proti. Jazyk na jeho malém pérku vyvolal ejakulaci hodnou titána. Bruno byl najednou tomu muži zavázán za svět který mu otevřel . Už vedle něho nebyl cizí člověk ale někdo bližší než všichni ostatní. Pro Amida by od této ochoten chvíle udělal cokoliv stačí jen říct. 

Sázku prohrál, přišel o „přátele“ kteří ho za jeho chování odsuzují, ztratil iluze o sobě samém ale našel sám sebe – malé pivko pro velkých chlápka s nádherným pérem.